Tai-ji je považováno za „vnitřní“ bojové umění (neijia), díky kombinaci dýchání se znalostmi vnitřního těla, používání centra „dantien“ a energie qi. Historicky vychází ze starých taoistických principů yin a jang, navzájem se doplňujících protikladů. Pokud je Taijiquan cvičeno správně, jsou tyto principy vidět v podobě pohybů: otvírání a zavírání, měkkosti a tvrdosti, expanzi a smrštění rychlosti a pomalosti, plnosti a prázdnotě. Důležitým prvkem, na který se klade při cvičení veliký důraz, je aplikace kruhových pohybu (chan si jing čili „energie navíjení hedvabí“), zlepšování stability a uvolněnosti (sung), dýchání a klidnou mysl. Postupem času bylo Tai-ji předáváno následujícím generacím a vzniklo několik dalších stylů, avšak vycházející ze stejných principů. Tak vznikl po prvním stylu Chen (Čchen) dnes nejrozšířenější styl Yang, dále Sun, Zhaobao, dva styly Wu a další. Chen Taijiquan obsahuje v sestavách i těžší pohyby jako skoky a podmety, ale jeho krása spočívá v tom, že si cvičenec může sám zvolit náročnost cvičení a přizpůsobit ho svému věku a zdravotnímu stavu.
Oblíbenost Tai-ji ve světě je způsobena převážně jeho léčebnými účinky, ale nemělo by se zapomínat na to, že se stále jedná o plnohodnotné bojové umění a při správném tréninku se dá velice dobře využít k boji. Cesta k bojovému využití je však dlouhá a vyžaduje pravidelné náročné cvičení sestav a přetlačování rukou (tuej shou) po dobu několika let.
Tai-ji obsahuje osm základních sil, které obsahují pohyby v sestavách. Těchto osm sil se v boji navzájem kombinuje a využívá se jejich rozdílných vlastností. Přetlačování rukama aplikuje tyto síly při změnách soupeřových pohybů a využívá jich.
